Abychom vystopovali původ displeje z tekutých krystalů, musíme nejprve začít zrodem „tekutých krystalů“. V roce 1888 objevil rakouský botanik Friedrich Reinitzer zvláštní látku. Extrahoval sloučeninu zvanou helikální benzoát z rostlin. Při zahřívání této sloučeniny neočekávaně zjistil, že tato sloučenina má dva body tání při různých teplotách. Jeho skupenství je mezi nám obecně známými kapalnými a pevnými látkami, trochu jako koloidní roztok mýdlové vody, ale v určitém teplotním rozmezí má vlastnosti kapalné i krystalické. Pro svůj jedinečný stav byl později pojmenován „Liquid Crystal“, což znamená tekutá krystalická látka. Přestože byl tekutý krystal objeven již v roce 1888, teprve o 80 let později byl skutečně používán v každodenním životě.
V roce 1968 inženýři z Sarnoff Research and Development Center of RCA (vynálezce rádia a televize) ve Spojených státech zjistili, že molekuly tekutých krystalů budou ovlivněny napětím, změní se uspořádání jejich molekul a odkloní dopadající světlo. Na základě tohoto principu RCA vynalezla první obrazovku na světě využívající displej z tekutých krystalů. Od té doby se technologie displejů s tekutými krystaly široce používá v obecných elektronických produktech, včetně kalkulaček, elektronických hodinek, obrazovek mobilních telefonů, přístrojů používaných v nemocnicích (kvůli úvahám o měření radiace) nebo obrazovek na digitálních fotoaparátech. Je zajímavé, že objev tekutých krystalů byl dříve než u elektronek nebo katodových trubic, ale o tomto jevu nevědělo mnoho lidí na světě. Až v roce 1962 jej popsala první kniha, kterou vydal pan Joe Castellano, chemik z výzkumné skupiny RCA. Podobně jako u obrazové trubice, ačkoli tyto dvě technologie byly vynalezeny společností RCA ve Spojených státech, byly vyvinuty společnostmi Sony a Sharp v Japonsku.